Rakousko - Seewandklettersteig 2004


Kompletní fotogalerii najdete v sekci fotogalerie/Seewandklettersteig 26. - 27.11. 2004 (do nového okna).


Termín: 26. - 27.11. 2004
Spolubojovník: Honza Mikuš


Jednoho krásného dne mi volá Honza, že... ...prostě nemá v poslední době dobrou náladu, pááč se mu spousta věcí nedaří... Je mi jasný, že je potřeba tuto trudomyslnost zahnat. A vzhledem k tomu, že již dlouho přemýšlím o ferrátě na Seewand...
Takže Honza souhlasí. Ještě dohadujeme termín a je jasno. V průběhu týdne zasílám Honzovi propozice, aby si je nastudoval. Druhý den mi volá, že jsem blázen. Takže vše je jak má být a už jen, aby vyšlo počásko!
Již od začátku si říkáme, že to musí být dobrá akce, protože vše tomu nasvědčuje:
 - je to, jak se o ní honosně píše, druhá nejtěžší ferráta na světě
 - je konec listopadu, tzn. krátký den, mokro, led, sníh
 - předpověď říká, že má sněžit
 - Honza si při pádu při našem posledním společném lezení v Suškách vymknul kotník a potrhal vazy
 - já mám od loňska natržený meniskus
 - náš Bobik (Toyota Yaris) má prasklé přední sklo

Teoreticky jsme vybaveni dobře, okolnosti nám přejí a můžeme tedy vyrazit:)

 

Den první (pátek 26.11. 2004)
Praha - Hallstatt

Z Prahy odjíždíme, po malém zpoždění, v 16:00. Jedeme, již notoricky známou cestou na České Budějovice - Dolní Dvořiště - Linz a dálnicí na Salzburg. Z této pak asi v polovině odbočujeme na Bad Ischl a Hallstatt. V polovině cesty mezi Hallstattem a Obertraunem je po levé straně rozlehlé parkoviště s velkou dřevenou boudou a vstupem do jezera. Sem přijíždíme v cca 21:00. Parkujeme, zakousneme chleba se salámem a v zastřešené, volně přístupné části boudy uléháme do spacáků. Počasí zatím nic moc, je cca 1 °C a prší.
V noci nás budí rachot padajícího ledu a suti z míst, kam zítra jdeme...

 

Den druhý (sobota 27.11. 2004)
Seewandklettersteig (1680 mnm) - Gjaid Alm (Schlichter Haus) (1750 mnm) - stanice lanovky Krippenstein (1830 mnm) - parkoviště Obertraun - naše parkoviště (517 mnm) - Praha

Hodinky nás budí v 6:00, ale protože je pořádná tma a není nic vidět, dospáváme do 6:30-ti. Vylézáme, snídáme a přebalujeme v pátečním fofru balené věci. Nechceme nic podcenit, tak bereme i matroš na lezení, lano, mačky a cepíny. Sněžnice sice sebou také mám, ale protože tu leží cca 5cm sněhu, nechávám je v autě. Pohled na Seewand je opravdu úchvatný! Musím říci, že mám před výstupem dostatečný respekt, protože přeci jen, není to nejlehčí cesta a my ji jdeme v zimě:) Již cestou sem jsem přemýšlel, co nás vše může potkat a jak se na to připravit, aby nás nic nepřekvapilo...
Soukáme se do sedáků a z parkoviště odcházíme v 7:30. Přecházíme silnici a čteme info o ferrátě. Do mobilu ukládáme Notruf no.: 144 a vyrážíme k nástupu. Dobře značená cesta vede lesem docela ostře vzhůru, takže za chvilku z nás pěkně leje. Po cestě vidíme stopy a krvavé skvrny ve sněhu. Když pak Honza nachází nábojnici, necháváme volnost své fantazii a vymýšlíme zajímavé teorie:)
U nástupu jsme za hoďku (mapa udávala 45 min). S nedůvěrou pozorujeme, jak z nedaleké stěny hučí dolů led a suť. "Hele, nasaď si radši helmu" nabádá mě Honza a v zápětí mu žuchne na hlavu cca 10 cm velký kus šutru obalený ledem. Byla to pěkná pecka! Ještě že ho netrefil do ruky přímo a jen se odrazil od helmy! To bychom asi šli zpátky...
V 8:30 nalézáme do cesty.
Již první kroky prozrazují, že to nebude žádná sranda. Skála je totiž pokrytá docela silnou vrstvou ledu. Úseky, který nejsou kolmý jsou zasněžený. Takže nám je jasný, že to bude pěkná hákovačka! Boty kloužou a nedrží. Železný stupy nejsou v podstatě žádný a když, tak jsou zamrzlý nebo schovaný pod sněhem... Takže nezbývá, než hrubá síla a všechno drtit rukama...
Po překonání prvního úseku (C-D) jsme docela hotový a představa, že to nejtěžší přijde teď a pak posledních 100m nás lehce děsí (=láká) :)
A jdeme dál. Čeká nás nejtěžší úsek Doppeldach - čisté E-čko. Tak to opravdu nemá chybu! Takový dvě převislý boule. Všechno pod ledem a ukrutně klouže! No a ruce zas dostávaj pěkně zabrat, protože nohy nedrží... Když toto místo přelézám, tak vzpomínám, že je to to samý jako na stěně - člověk se drží za jednu ruku v převisu, nohy někde vlajou a druhou se přecvakuju. Navíc ty karáble, do háje, zamrzaj a nejdou otevřít... No, je to teda zajímavý, říkáme si! Často padá dolů od prvního Honzi sníh a led, jak odkopává skálu. Ale nakonec toto místo, sice opět hrubou silou, ale přelézáme.
Další kousek by měl být, podle popisu lehčí (Rampe (C-D)), ale i lehká místa jsou pod vrstvou sněhu docela těžká, takže opět vše závisí na rukách. Navíc často lano mizí pod vrstvou sněhu a ledu, takže se musíme odcvaknou a spolíhat, že nás sníh udrží...
Dolézáme k místu "Seit 1881" i dolez sem je zajímavý, protože musíme cca 20m lézt bez lana sněhovým polem. Je nám jasný, že uklouznutí znamená shučet 350m až k nástupu. A představa, ze bychom museli ten nástup jít znova...:))) Zde podruhé pijeme a střídáme se. Na jídlo není ani čas ani chuť. Začíná foukat a sněžit.
Hned začátek je velmi zajímavý. Cca 6-ti metrový traverz v převisu a zas všude led a blbě se otvírající karáble. Takže chudáci ruce...
Je nám jasný, že cesta dolů prostě není, takže jediná možnost je to vylízt.
Přelézám traverz a (opět bez jištění) se dohrabáváme do poloviny cesty - Fiedermausbiwak. Až sem to máme za necelé 2 hoďky.
Chvilka odpočinku a radši honem do stěny!
Další část, pasáž "Am Igel" (C-D-E) je docela v pohodě, teda až na ten led, sníh, mokrý rukavice a samozřejmě převislá místa...:) Musím říct, že jsem měl strach z toho, že bude natolik ošklivo, že nic neuvidíme a neužijeme si těch "vzdušných míst". Ale i počasí se občas umoudřilo, takže jsme o nic nepřišli!
Pro zlepšení nálady dáváme oběd (je skoro poledne) - Tatranku na půl...
Část "Putzband" (B-D) je opravdu zážitek! Pro nás jsem tento úsek označil pracovním názvem "Očistec":) a nebyl jsem daleko od pravdy! Ručkování cca 30-ti metrovým traversem v převisu s nohama na ledu - no nádhera!!!:))) Síla již drsně dochází, ale fotit se přeci musí! :)
Po přejití sněhové plotny se zase s radostí cvakám na lano vylézající z podledu a zapisuji nás do vrcholové knížky.
Tak a máme před sebou poslední, druhý nejtěžší úsek - Pfeiler (D-E). Je to opravdu požitek! Síla už není a poctivých 100 výškových metrů většinou v převisu!
Daří se mi ještě při vytahování (no, spíš rvaní) lana z podsněhové pokrývky shodit na Honzu pěknej kus sněhu. Jak sem se pak dověděl, moje varování neslyšel a dostal to do hlavy zrovna když přecvakával... Ale přežil! :)
Dolez končí porostem kleče, ale vyškrábat se nahoru není v po pás ve sněhu žádná sranda. Daří se a oba jsme na vrcholu v 13:00 (Honza, ).
Cesta nám tedy trvala od nástupu 4,5 hodiny. Naivně jsme si mysleli, že to nejhorší už máme za sebou...

Originálním způsobem:) dojíždíme ke směrovkám. 45 min k Gjaid Alm, to je v poho, říkáme si. Navíc, když na I-netu psali "...35 min po dobře značené cestě (červenými víčky od plechovek) - údaj odpovídá i přes značnou sněhovou pokrývku..."
Musím říci TO HOVNO!!! Po pás jsme se bořili ve sněhu, ty pos***ý víčka se nám po !!!hodině!!! boření a třech ztraceních ztratili na dobro! Navíc se začíná smrákat a vydatně sněží. Na netu jsem se dočetl, že není radno scházet ze značené cesty, protože hrozí nebezpečí pádu do skryté jeskyně nebo propasti. Proto se raději hned navazujeme na lano a bereme do ruky cepíny.
Vyškrábali jsme se na nejbližší kopec a rozhlédli se. Široko daleko nic, jen v dáli nějaká obrovská chata. Co se dá dělat, vezmem to nejkratší cestou směrem k ní. Po další hodině boření po pás a prodírání se klečí Honza zapadl a jen sem zaslechl: "...ty vole drž mě!" Zapíchl sem cepín a čekal, jak to dopadne. Zapadlý po ramena se nakonec vysoukal ven... Byla to pořádná díra! Radši jsme ani nechtěli pomyslet, přes co chodíme...
Padá na nás depka. Už 2 hodiny se boříme nevíme kudy, sněží, fouká, stmívá se a my už máme jen cca 0,5 litr čaje. Napadá nás myšlenka, jak voláme těch 144...
Po dalších 40-ti minutách boření a nadávek jak na Rakouské značení tak i na popis sestupu od nějakých čechů Honza zahlédl tyčové značení Ski-alpové cesty. Bereme ji a po 20-ti minutách docházíme na chatu Gjaid Ajm. Chata je však zavřená a nikdo nikde. Cesta od konce ferráty byla ne 35 resp. 45 min, ale 3 hodiny!
Oba už máme docela dost, jsou 4 hodiny a stmívá se čím dál víc. Dopíjíme zbytek čaje a vyrážíme po stopě od skútru nahoru. Po 15-ti minutách docházíme ke stanici lanovky Krippenstein (1830 mnm). Sice se tu svítí a je otevřené okno, ale nikdo tu není.
Docházíme na začátek sjezdovky, po které (snad) dojdeme do Obertraunu.
Ještě že je sjezdovka urolbovaná, takže se boříme jen minimálně. Vytahujeme čelovky, povídáme, hodnotíme a sestupujeme. Myslíme, že již máme vyhráno...
Za tmy procházíme kolem mezistanice lanovky "Hoher Krippenstein". Jenže pod touto stanicí se sjezdovka hodně zprudčuje. Najednou šlápnu, podjeli mi cvičky a já jedu po ledě dolu. Honza padá vzápětí. Jako náhodou se mi podařilo se chytit zmrzlé hroudy a zastavit se. Vyděšeně na sebe s Honzou koukáme a pomalu mi vytahuje cepín z batohu. Pak já jemu. Přelézáme pryč do sněhu a já zjištuju, že kousek nad náma je sněhový dělo. A jak nebylo úplně zima, tak sníh povolil a pak přimrznul, takže vytvořil docela prudký kluziště.
Po čtyřech a za pomoci cepínů jsme dolezli na kraj k záchranným sítím a tady nasadili mačky. Ještě že je máme!
Když jsme rozsvítili čelovky, šli sjezdovkou dolů a viděli, kam bychom až hučeli, tak nám moc do zpěvu nebylo...
Sjezdovkou jsme po cca 2,5 hodinách sešli do Winklu. Zde jsme dobrali vodu a v 19:30 jsme byli zpět u našeho Bobika:).
Sbalili jsme, uvařili polívku, čaj a lehce před devátou vyrazili domů. Na hranicích si ani tentokrát rozbitého předního skla nevšimli, takže v 2:00 jsme vysedali na I.P. Pavlova...

No a co říci na závěr? Myslím, že to byla velmi hodnotná sportovně laděná, dovolím si říct i extrémní akce, která splnila svůj účel.
Dokázali jsme si, že "na to máme", jsme bohatší jak o zážitky tak o zkušenosti a posunuli jsme si naši metu zas o kousek dál. A to vše za jeden den na druhé nejtěžší ferrátě světa, navíc vylezené v zimě...

Hory DĚKUJEME!



(Milan)


Zpět